Berani - dovětek

Dovolíte mi ještě pár slov k Beranům? No co vám zbývá, že? :-D Váhala jsem, zda to dát k původnímu článku, ale podle mě to tu má své místo.
Hlavním rysem Beranů je podle většiny lidí agresivita, neurvalá soutěživost, neustálá touha velet, cholerické výbuchy a podobné radovánky. Okolí má za to, že Beran nemyslí na nic jiného než na vládu nad všemi a nad vším. Vzhledem k tomu, že jsem taky Beran, můžu vám zodpovědně a na mou čest říct, že to není vždycky tak černobílý a hlavně že to není pokaždý tak báječný vládnout ostatním. A co je opravdu pravda pravdoucí - není to osobní přání Berana. Beran je do toho kolikrát okolím doslova tlačen a dotlačen. Ona "moc" je totiž omezením vlastních potřeb a osobní volnosti.
Když jsem byla dítě, bydlela jsem na sídlišti jednoho okresního města na severu Čech. Po jeho dlažebních kostkách si brousilo podrážky mnoho slavných osobností, dokonce i Mácha tu občas složil hlavu. Nemyslím doslova na kostkách, i když u něj nikdo neví:)...Především ale coural kolem Velkého rybníka, který je odtamdud :-D co by Železný oštěpem dohodil. Dnes zove Máchovo jezero. No odbočila jsem, hold svému rodnému kraji složím jindy. Teď bych ráda jen o těch nedůtklivých a velení chtivých Beranech. Takže zpět k tomu - na tom sídlišti jsme byli celkem veliká parta dětí. Já patřila mezi ta nejstarší děťulata, neboť tato věková kategorie byla zakládajícími členy osady :) . Od rána do večera jsme byly venku, různě jsme se spojovaly do tlup a holky proti klukům, staří proti malým otravám, nářadí proti vagonce (to byly podniky v onom městě a obyvatelé různých paneláků, podle toho jakému závodu :) barák patřil, se také tak nazývali), plavci proti cyklistům, ti od stromu (to byl náš posvátný strom) proti těm od kukuřice... Ale vždycky po bitvě jsme se spojily a blbly a plkaly.
A nyní už k tomu znamení Beranů. Ať už jsem byla v jakékoli skupině, po stmelení, krátkodobém oddělení, na cestě k Mácháči, při výpravě na zahrádky (jo kradly jsme, no jo), vždycky jsem byla tázána, co budeme dělat. Kam půjdem, jak budem vést bitvu. Soukmenovci se mě ptali, v kolik se vyráží, co na sebe, co s sebou... Když už něco vymysleli sami, tak jsem to musela aspoň schválit. Někdy jsem toho měla fakt plný zuby, sice bezva voda na moji ješitnost, ale po prohrané bitvě mě tížila odpovědnost. V noci jsem i brečela. Ráno jsem hned přednesla plénu plán tréninku na další dny:).
Měla jsem pocit, že už jim ty moje kecy musej lízt krkem. Když jsme se odstěhovali pryč, ztratila jsem své zázemí a své poddané :) a stala se stydlivou červenačkou :). A když jsem nad tím přemýšlela, byla jsem tomu i ráda, konečně jsem nebyla ta, co musí mít vždycky poslední slovo. Bála jsem se vrátit se zpátky a vidět v dospělém věku své spolužáky a kamarády. A víte co je to nejdůležitější, co vám chci napsat? Že když jsme se po letech viděli, já se jim omlouvala za své chování a oni nechápavě kroutili hlavama. Takhle to nikdy nevnímali, oni by beze mě byli ztracení :) . Chtěli vedení. Chápete to?
Jen chci říct, že neomlouvám hysterické výbušnosti Beranů, ale někdy je na ně kladen celkem velikej náklad rozhodnutí i za druhé. Není to vždy jejich volba, že povedou lidi vpřed. Je to prostě dáno předem. Beran je vůdce, je to čest i závazek. Občas hodně utáhne Beranovi smyčku kolem krku. Občas je na to Beran sám.
Tak to je vše, přátelé