Další rozhovor u karet, tentokrát s úvahou a bez pana Broučka:)

Dost mě někteří z vás mačkají ke zdi. Dumám, jak to napsat, aby to nebylo dlouhý a aby to bylo jasný, pochopitelný a taky nevztahovačný a nevztahovatelný. Protože bych se nerada někoho dotkla. Není to míněno zle a ani ublíženě, ješitně nebo nabubřele, ale ať to matlám, jak matlám, pořád v tom slyším pichlavý osten. A vy určitě budete taky. Takže je to vlastně jedno, jak to na papír hodím. Myšleno obrazně, bo na papír se už asi nedávají ani čtvrtletní práce z matematiky. Brrr, v němé hrůze mé vlasy zachytily veškerou elektřinu v okruhu 50 metrů a ježí se jak knír mistra Poirota při pohledu na různé velikosti dopisního papíru.
A už k věci. Milánkové moji, když přicházíte na karty, zkuste nemyslet urputně přeurputně na to, co si chcete z posezení odnést. Já od stolu nevstanu, takže kromě mých slov vás fakt nic dobrého nečeká. A i kdybych se nakrásně i s pozadím odporoučela z pokoje ven, stejně byste nic uchvacujícího a finančně zpeněžitelnýho :D nenašli. Jooo, tak vám jde o věštbu? No tak to jo. Tak proč si ji neodnášíte? Proč odcházíte povětšinou se stejným názorem a stejnými odpověďmi, jako jste přišli?
Rozmohl se zde nějaký nešvar. Karty se před vámi vyšperkují, vystajlují :), mluví na vás, dokonce mým prostřednictvím občas i křičí. Vy kýváte, chápete a při odchodu mě prásknete zničující větou.
Názorný příklad. Jedná se o rozhovor jako by imaginární :)
Příjemná paní si přišla pro výklad především na téma práce. Sice se směje, ale napětí a strach z ní doslova prýští.
Já: "Tak se mrkneme na tu vaši práci. No, máte tu kromě té současné i několik nabídek. A na první pohled vypadají dobře. Zato ta vaše teď nic moc, myslím se vás chtějí nějakou pokoutní cestou zbavit."
Paní: "No to mi syn a dcera shánějí práci."
Já: "Pokud vám jde o to místo, které teď máte, tak by vám mělo zůstat, ale budete muset něco obětovat."
Paní: "Já mám invalidní důchod a ten bych si chtěla k tomu nechat. Ale vedoucím se to nelíbí."
Zavětřím, protože vycítím strach a nechce se mi paní přidělávat těžkou hlavu, stejně to bude jen chvilečka a výsledek se v práci dozví. Spíš mám od karet za úkol ukázat ji novou cestu, novou práci. Tak to malinko odlehčím a řeknu: "Já bych se jim tam na to vybodla a radši bych se šla naučit něco nového. Něco, co by mi přineslo třeba i nové přátele a třeba i určitou legraci na pracovišti. V tom novém to i vidím."
Paní: "Já vím, že to nebude jednoduché, ale já chci důchod i tuhle práci. I když se mi v ní už nelíbí jak kdysi. A nové kamarády bych taky potřebovala."
Já: "Tak vidíte, nevidím to s vámi tak zle, docela bych i řekla, že když něco oželíte, třeba přijmete poloviční úvazek, jinou pozici nebo možná necháte běžet ten důchod, že vám současná práce zůstane, ale já bych se velmi ochotně podívala na ty nové nabídky."
Paní: "Tak já budu hledat, stejně bych už tady nevydržela dlouho. Jen jsem myslela, že to ještě chvíli zvládnu."
V tomto duchu se odehrává skoro celý výklad. Já přečtu karty a paní zopakuje tu část, která se jí líbí.
Je mi jí líto, dost toho zkusila a tak podám optimistickou verzi karet. Snažím se moc nemluvit o konci současného, pokud něco nepustí, a raději vyzdvihuji změny. Paní nakonec vypadá spokojeně a těší se, že se podívá na nové možnosti a nebude se vázat na nynějšího zaměstnavatele. Po dvou hodkách odchází s mým ujištěním, že vše dopadne dobře, že v novém zaměstnání jí bude fajn a přijdou jí do života i noví lidé. Je dost opuštěná a tohle jí prospěje. Do důchodu má ještě hodně let, tak by to chtělo trochu se provětrat v novém. Ve dveřích se otočí a řekne: "Takže určitě mi zůstane moje práce a důchod?" Nemám to zlé srdce zopakovat jí natvrdo, že jedno padne a tak na sebe vezmu chybné čtení karet a odpovím, že vše bude dobré a že bych jí přála pozitivní změny.
Za pár dní mi paní napíše tuto zprávu: "Tak se karty spletly, důchod mi zůstal, ale práce ne. Přesto jsem optimistka."

Chci tím říct, že karty se nepletou. To jen často chcete něco slyšet a tak to slyšíte. Já taky někdy pravdu zaobaluju, aby nebolela. A taky se někdy ve čtení spletu já. A když si vykládám sama pro sebe, vím svou pravdu, slyším ji a taky si ji balím do hervábného papíru :D. Ale poslední výklady jsem chtěla být tvrdá a přímá, několik holek :D už to pocítilo. A zjistila jsem, že klientky nevypadaly vůbec bolavě, naopak atmosféra brzo povolila a byly to prima výklady.
Tím vším chci říct, že už nebudu balit a halit a naznačovat, ale budu máchat čumáky a číst, co vidím a ne co cítím.
paaaa milánci