Pohádka pro Vodnářky a Vodnáře

Pohádka na dobrou noc pro Vodnáře

Je to dlouhé a tak pro nečtenáře alespoň fotečka - princ a mořský koník v růžové (Vodnářku nemám :) )

O Šípkové Růžence

Kdysi dávno, asi tak někdy v době, kdy bylo v oblibě fialové a růžové hedvábí, vzali se dva potomci královského rodu. A protože tenkrát se s tím nedělaly takové ciráty, stali se hned po svatbě králem a královnou a nemuseli čekat, až vymře půlka rodiny. Král s královnou si žili hezky, měli se rádi a díky tomu měli rádi i své poddané. Byli by dokonale šťastní, kdyby se jim podařilo počít miminko.
Jednou takhle někdy v máji seděla královna u Velkého rybníka a nahlas si posteskla: "Kéž bych povila děťátko." A tu se z rybníka vypotácela ohromná žába, řeklo by se ropucha, ale fakt to byla žába. Koukla vypoulenýma očima na královnu a zakvákala: "Přikvač za rok sem k rybníku a jestli budeš mít stále stejné přání, splním ti ho."
Rok utekl jako voda v horské bystřině, a stejně jako je ona, i královský život byl čistý a průzračný, plný lásky a nadějí. Královna i král stále toužili po dítěti a proto královna nemohla dospat toho dne, kdy se vydá za žábou. Ta už na ni v daný den čekala, přisátá ke kameni, jako by byla jeho součástí, doslova s ním splynula. Jakmile zakvákala, královna sebou škubla, protože ji to docela polekalo.
"Tak co královno, ještě bys chtěla potomka?"
"Po ničem jiném už, žabičko zlatá, netoužím."
"Dobře tedy, jdi domů a za devět měsíců se ti narodí dcerka. Pojmenuj si ji, jak sama chceš, vychovávej ji taky, jak uznáš za vhodné. Do ničeho se ti nikdy nebudu plést. Jedno mi ale musíš slíbit, a to, že mě pozveš na slavnost vítání královského miminka jako sudičku."
"Žabko zlatá, to ti slibuju na mou čest. Moc ti děkuju a věř, že budeš čestným hostem."
A jak žabka řekla, tak se i stalo. Za měsíc začalo být královně nevolno a nemohla si dopřávat vybrané pochoutky, jako třeba zelňáky, zvěřinu, různé kaše, nesvědčilo jí ani pití medoviny. Za dva další měsíce se jí zvětšilo bříško, začaly otékat nohy a ruce, košilky se rozevíraly na bujných trsech :) a královna měla radost, protože toto bylo neklamné znamení nového života v jejím rodném lůně :) To netušila, co ji ještě čeká, když ale těhotenské radovánky nastoupily na scénu, jako každá matka zatnula zuby a dělala před světem, jak si to všechno kynutí, pnutí, tuhnutí a bodnutí dokonale užívá. No každá, o tom by se dalo polemizovat, ale berme to jako že jo.
Dny i noci se překulily na druhý bok a bylo po Vánocích. Blížil se měsíc masopustů a s ním i královnin porod. Vše šlo hladce a bez problémů přišla na svět královská dcera. Byla tak krásná a měla tak jasnou a sametově růžovou pleť, hotové poupátko, že jí bez rozmýšlení dali jméno Růženka. A shodli se na něm nejen král a královna, ale bylo vhod i pánům rádcům, chůvám, kuchařkám, plájbojům a odháněčům much :D
Král byl tak nadšený, že hned na místě porodu rozhodl do měsíce uspořádat ohromnou hostinu. A své slovo dodržel. Na slavnost se sjelo královstvo ze široka zdaleka. Přijeli všichni, kteří měli dobré srdce a také styky s královským dvorem. Přijely i světově uznávané sudičky, aby Růžence přisoudily něco prima do začátku života, do jeho středu i do hodně vzdáleného konce. No a teď čekáte, co že se bude dít se žábou. Nene, královna na ni nezapomněla. V den oslavy dala připravit kočár tažený dvěma koňmi a tradá, poselstvo se vydalo k rybníku. Nastrojená žába se už pyšně dmula na plochém kameni a když se kola zaryla do blátíčka v předrybničí, nafouknutá vypadala jako z oka vypadlá ropuše Mokruše. (Zase mě téměř zmátla.) Když ale z kočáru vystoupil pouhý královský ministr doprovázený ještě více pouhým komořím, se vztekem nadutost vypustila. Zahromovalo, zasyčelo a zavonělo to, jako by torpédo upustilo do vody bombičku se sirovodíkem. Ona chtěla vše, veškerou pozornost, přijet měl nejlépe celý dvůr i s královnou a králem. Taková už byla. Ne nadarmo se říká: "Když žába vidí, jak kovají koně, také nastaví nohu."
"Tak tohle si královská rodinka vypije", zamumlala si sama pro sebe a, už se ovládajíc, naskočila do kočáru.
V královském zámku ji přivítali s patřičnou pompou a královna sama osobně a osobitně hnala se jí v ústrety. Omlouvala se, že nepřijela vyzvednout hosta sama, přece jen jí ještě není po porodu nejlépe a tak ani ostatní návštěvníky nezvali z oka do oka, ale pouhými dopisy a nebo prostředníky. Žába zvládala dobré mimikry a tak na sobě svůj hněv nedala znát.
Začala hostina. Všichni se výborně bavili, kejklíři kejklili, kuchaři kuchtili, pijáci pijákovali, turnajníci turnajovali, bojovníci bojovali o srdcata krásných žen, tanečníci tančili, drbny drbaly, babičky šukaly a sudičky soudily. Hned první se u postýlky nad Růženkou doslova rozplývala: "Budeš originální a velmi přitažlivá, nebude ti široko daleko rovno. Každý, kdo se s tebou kdy setká, bude okouzlen, a pokud budeš chtít, bude skákat tak, jak ty budeš pískat." Druhá sudička se nechtěla nechat zahanbit a tak přisoudila Růžence krásu, jemnost a zároveň žhavou uhrančivost. Třetí pak miminku řekla: "Nikdy nebudeš pouhou součástí davu, ale vždy budeš něčím výjimečná. Vždy budeš buď hodně vpředu a nebo hodně vzadu, ale vždy tak, abys byla volná a měla kolem sebe dost vlastního prostoru. Vzadu i vpředu - pokaždé nepřehlédnutelná." Další sudička přiřkla zvídavost, snění, touhu po kráse a vkusu, další potěšila královské rodiče, protože určila, že Růženka bude hodná, klidná a nebude dělat naschvály a přesto bude dítětem, které si roky malin nezralých užije a občas překvapí něčím nečekaným, nevyzpytatelným. Udělá jejich život veselým a naplněným. Dále se měla Růženka stát dívkou, která věří své pravdě, dokáže díky svým ideálům dělat svět lepším, barevnějším a voňavějším. Vše šlo báječně, až najednou přiskákala ke kolébce žába. Všichni věděli, jak významnou roli v životě Růženky hrála, a proto ji vyjadřovali patřičnou úctu. Ale žába zůstane žábou. I kdyby jí podstrojovali delikatesy, stejně vždycky vyplázne jazyk na každou, třeba v lejnech vyválenou, mouchu. A tak se projevila ve vší své malosti a se záští zakvákala: "Až ti bude patnáct let, nepomůže ti královská starostlivost. Píchneš se o vřetánko a zemřeš."
Kolem dokola to úlekem zašumělo a královna omdlela. Co teď? Naštěstí tu byla ještě jedna sudička, nejmladší ze všech, a proto směla přistoupit se svou věštbou až jako poslední. Nemohla bohužel zvrátit kletbu, ale mohla ji alespoň zmírnit. A taky tak učinila: "Nezemřeš, Růženko, ale usneš na sto let. Po sto letech se musí najít někdo, kdo tě ze spánku láskou probudí. Víc učinit nemohu."
Hostina byla se smutkem ukončena a hosté odjížděli s pláčem domů. Nikomu nebyl osud královské rodiny lhostejný, každý chtěl donutit, uprosit či uplatit žábu, aby strašlivou kletbu odvolala. Jenže žába se do země propadla.
No, ať už to udělala jakkoli, zatímco v paláci truchlili, ona si už lebedila ve svém rybníce a sudbu ještě přitvrdila: "Tak jste si mysleli, že mě přečůráte a vše změníte. Ale dobře tedy, spolu s Růženou usne celé království. Tak a máte to, slizcí dvounožci, a bohužel pro vás o tom nevíte. Nemůžete se na to připravit." Žába jedna jedovatá.
V zámku i podzámčí začala platit přísná pravidla. Všechna vřetena, vřetánka a motovidla musí pryč a ne jen schovat, ale spálit. Nikdo s tím neměl problém a ochotně běžel na nádvoří pálit ty ostré potvory. Každý s královskými rodiči soucítil. Král všem postiženým dal finanční včeličku a protože přadleny přišly o práci, dostaly od krále novou a lepší.
Šel čas a Růženka rostla. Byla přesně taková, jak řekly sudičky. Krásná, s velikýma očima, které se dokázaly zasněně dívat do dálky a vzápětí se rozesmály a spolu s ústy se jim podařil skvělý žert. Růženka byla občas jako vítr, všude jí bylo plno a její smích zněl jako rolničky, ale také si uměla sednout s pradlenami a klábosit o vážných životních osudech. Byla přátelská, otevřená a moudrá. Milovala modrou a tyrkysovou barvu a i když si nepotrpěla na šperky, akvamarínové srdíčko na krku se jí blýskalo dnes a denně. Stejně tak tyrkysový prstýnek s perlou od tatínka. Růženka měla i své horší dny, kdy byla plná vzdoru, vztahovačná, urážlivá a provokovala okolí, ale každý ji měl rád a věděl, že i když je to s ní občas těžké a má své problémy, stojí za tu námahu. A tak všichni v království hlídali Růženku jako oko v hlavě a nikdy by nedopustili, aby se o něco poranila.
Růženka byla dcera krále a tak si mohla dovolit i různé extravagance a podivné, nezvyklé záliby. Jednou z nich byla i hra na strašidelno, tajemno a různé soutěže se záhadami a tajenkami. A právě jednu obzvlášť zajímavou s desítkami úkolů nechali královští rodiče připravit pro Růženku k patnáctým narozeninám. Bylo to pro ni jako stvořené: nemusela být středem pozornosti a nemusela se červenat před gratulanty a přesto si užije zábavu mezi všemi hosty. Pomalu už nikdo nemyslel na kletbu, protože byla jistota, že široko daleko není žádná přeslice a vřetýnko. Proto se všichni společně těšili na oslavu a na hru a děti ze zámku i z chalup v okolí se radovaly, že si také zadovádí a uvidí se s Růženkou.
Soutěž o poklad, jak se celá hra zvala, měla trvat celý týden. Byla to už od příprav legrace, o to větší, že odměnou měl být skutečný poklad se zlaťáky - jak čokoládovými, perníkovými, tak i s těmi ze vzácného kovu. A na všech byl vyražen portrét někoho ze zámku i z chalupářů a jejich dětí. Rozhodoval spravedlivý los, Růženka by těžce nesla, kdyby se na její hostině dělo něco nespravedlivého.
Nastal den D. Trubači troubili jako zběsilí, vlajky oznamující, že veličenstva dlí na zámku, radostně vlály ve svěžím povětří a vůně pečení i cukroví mámila smysly naprosto všech živých tvorů.
Růženka si vykasala sukénku až nad kotníčky a vystartovala se zápalem jí vlastním. Když se tlupa výrostků vydala doprava, ona šla podle svého přesvědčení a intuice doleva. Neohlížela se na okolí, jednala na svou pěst. Tahle hra byla tak skvělá, v ní může ukázat, co je v ní, je tu tolik místa pro vyjádření svobody a nezávislosti. Ona půjde svou cestou. A protože byla velmi chytrá a sečtělá, šla cestou správných odpovědí. Bohužel pro ni, ostatní soutěžící hodně zaostávali a nevládli tak bystrým rozumem, proto se za ní opožďovali stále víc a víc. Najednou byla Růženka docela sama. Když se rozhlédla kolem, připadalo jí, že tohle místo ještě nemá zmapované. Tak trochu zapomněla na soutěžení a nadchla se pro další výzvu: tady to musí prozkoumat, tady by mohla mít své tajné intimní místečko. Rozhrnula větve jasmínu a za nimi uviděla travnatý plácek, kolem dokola kvetly šípkové růže a uprostřed seděla na sesličce stará bábrle. Dělala prapodivnou věc, kterou Růženka neznala. Předla len. "Co to máš babičko a proč to tak vesele hrčí a frčí?" zeptala se. A hned se po té nezvyklé věci natáhla. Tu se píchla o vřetýnko, z prstu jí skanula kapka krve a Růženka se pomalu skácela k zemi.
V ten ráz se vše zastavilo. Ptáci v letu jen sklouzli k zemi a usnuli. Vřískající děti ustrnuly ve skoku, klepající kostelní babičky slovo nedopověděly, dokonce ani poslední zvuk jim nebyl dopřán, prostě už z úst nevyletěl. Ve své majestátnosti usnul král i královna, usnuli kuchaři, usnuli rybáři, pekaři, cukráři. Tolik marcipánu zůstalo na vále a čekalo na to, že jím bude ozdoben slavnostní narozeninový dort. Vše živé ztichlo a zdálo se, že království je mrtvo. Ale nebylo tomu tak. Stále bylo slyšet zurčet vodu potoků a řek, ševelit větve ve větru. Slunce svítilo a zlatá špice zámecké věže svítila do dálky. Šípkové růže, které pomalu, ale přesto viditelně, začínaly pokrývat celý zámek, omamně voněly. Stromy dál rostly a rodily a i když pomalu planěly, stejně dávaly občerstvení pocestným, kteří občas do zakletého království zabloudili. Pozornému pozorovateli bylo jasné, že v tomto místě je život, že má své živé srdce.
O princezně, která byla tak krásná a kterou stihl tak smutný osud, se povídalo i v mnoha sousedních zemích. Zpočátku se princové snažili princeznu najít a vysvobodit ji, protože princové nemají na práci pranic jiného než zachraňovat zakleté královské dcery. Jenže to byla práce těžká, trny šípkových růží byly veliké, ostré a zákeřné a kokosovým olejem hýčkané ručky královských chlapců malé, jemné a outlocitné. Nikomu se tedy nepodařilo prosekat se houštím dál než na pár metrů. Po pravdě musím říct, že beztak většinu práce za prince dělali jejich sluhové a lokajové a ti, jak známo, nemají tu moc překazit prokletí. Jenže o tom se nemluvilo a tak do světa šla jen zpráva, že vysvobodit Růženku se žádnému princi nepodařilo. Dokonce neuspěli ani šibalové s Rundapem :( Pomalu lidé přestali počítat, kolik let království spí. Na jednu stranu byla velká smůla, že bylo vše zarostlé, na druhou to bylo ale dobře, protože se dovnitř nedostali různí lapkové a loupežníci a tak se nic za celé roky neztratilo a ani nikam nezakutálelo. Tohle žába nevychytala. Asi by byla radši, kdyby se právě těmto pobudům na dlouhé prsty po troškách nalepilo celé království. Jenže právě ti se často v keřích sami ztratili a dokonce byli i tací, kteří zde zahynuli hlady a nebo byli trny rozsápáni. Stali se později tématem mnoha hororových historek.
To, že se Růženku nepodařilo ze spánku probudit, mělo ještě jeden stinný důvod. V království podřimovali i sezvaní hosté a ty tvořili zástupci různých urozených rodů. No a protože spali, nemohli utrácet majetek svého království či knížectví a víc tak zbylo na ty, kteří se na hostinu nedostali. Proto se mnozí šlechtici do záchrany princezny nehnali. Kdyby se jim, nedej bože, podařilo prolomit kletbu, bylo by po hodování a zase by se museli začít dělit s probuzenými příbuznými.
Tak šel čas našich životů - jako písek v přesýpacích hodinách na stole doktora Drakea Remoraye :) Sakwa, to jsem někde jinde. Zpátky k příběhu. Jak tak koukám, právě se k zámku blíží sympatický mladík, vypadá jako vikář :D Promiňte, já si nemohla pomoct, holt jsem chvilku Zeldou :D Tak kšááá myšlenky hříšné... Mládenec je fakt kus pěkného chlapíka, oči má plné života, ruce plné síly a nohy plné stability. Podívám se mu do hlavy a tam to má taky všechno srovnané, srdce na pravém místě a chuť milovat a ochraňovat. To je kandidát na záchranu.
Co to budu natahovat. Toto byl muž a je jedno, zda princ a nebo chuďas. Protože to byl ten pravý a v pravý čas na potřebném místě. Věděl, že tady někde je žena, která si zaslouží záchranu a věřil, že on je ten, kdo to dokáže. Když se přiblížil k zámku, keře se před ním začaly samy rozestupovat. Bylo to děsivé, ale muž se nezastavil a šel dál. Keře za ním ústupovou cestu zase zavíraly, ale on postupoval stále vpřed. Viděl spící zvířata, děti, ženy, muže. Viděl věci, které ani nedokázal zařadit, protože je spálil dohasínající oheň v ohništích. Nelákalo ho zlato ani diamanty, krásné látky, nezhoupl se na královské houpačce, ač se před ním podbízivě sama rozhoupala. Šel dál a čím víc se blížil k místu, kde spala Růženka, tím větší bylo ticho, dusno a bezvětří. Doslova slyšel tlukot svého srdce, vnímal každý nádech. Najednou JI spatřil. Spala na paloučku, kolem dřímající krásně zbarvení ptáčci, nohy jí zahřívaly spící srnky. Muž se na Růženku podíval tak, jak nikdy předtím na žádnou ženu. Byla tak nádherná a měla tak ctnostné líce. Cítil, že s touto ženou se nikdy nebude nudit a že ji chce po svém boku. Díval se dál a četl z její tváře, že bude umět dávat i přijímat a že pro něj bude stále výzvou. Že ON nikdy nebude smět zůstat stát na místě, protože to by ji ztratil. Že ONA bude mít plno neobvyklých koníčků a ty že bude muset ON podporovat. Nikdy nic nebude dvakrát stejné a tohle je úkol hodný Muže. Tím on je a bude ctí být Růžence mužem. Políbil ji a nepochyboval, že vrtochy Růženky budou motorem i jeho života.
Polibkem se vše kolem probudilo. I Růženka. Otevřela oči a jemně se pousmála. Mile se na muže podívala a jediným pohledem se stal jejím milostným otrokem. No a protože to byla Růženka, všechno šlo tak, jak si vysnila. Se šarmem a inteligencí jí vrozenou zvládla přesvědčit rodiče o tom, že si muže vezme za muže. Moc práce jí to nakonec nedalo, i jim se její partner líbil. A protože to byla Růženka :), život s ní byl všechno, jen ne klidný, nudný a rutinní. Byl plný svobody, tolerance a kreativity. A do třetice: protože to byla Růženka, vždy měla podporu muže, který jí dal prostor, volnost, pomoc a nekonečnou lásku.
Dobrou noc moji milovaní Vodnáři a Vodnářky
M