PŘEDSUDKY

Jsem na sebe naštvaná

Včera večer se na recepci objevil podivný mladík. Nakukoval dovnitř, něco mumlal cizí řečí a pak zmateně pobíhal po prostoru před recepcí.

Právě v tu chvíli si tu jedna paní něco vyřizovala a zostra si muže měřila. Bylo mi to, jako recepční, nepříjemné, protože ji viditelně rušila přítomnost zvláštně se projevující osoby.

Mladík usedl do čekací :) sedačky a něco huhlal do telefonu, zvedal ruce a zuřivě gestikuloval. Paní se stále ohlížela a čekala, jestli proti němu zakročím.

"Zas nějaký narkoman." A oči dodávaly: "To ho jen tak tady necháte?"

Mně tedy jako narkoman nepřipadal, byl čistý, příjemně se usmíval a měl veliké upřímné, i když vyjukané, oči.

No ale už jsem byla za celou směnu unavená a podrážděná dozvuky úplňku a záněty kloubů, tak jsem na jinocha vystartovala.

"Copak si přejete? Tady je místo jen pro zákazníky a hosty hotelu." A ukazovala jsem na východ a pokusila se ho tam nasměrovat.

Muž zahuhlal, že papír a tužku. Opět se dal do poletování. Pak posunkoval do mobilu a mně došlo, že je neslyšící.

Paní zákaznice pořád našponovaně přihlížela, jestli se teda začnu věnovat už jen jí a nebudu na něj reagovat, nebo lépe - že ho vyhodím.

Mladík horečnatě zkoušel zjistit, kde se nají, kde vyspí a kolik lidí může být ubytováno a vše konzultoval přes upravený telefon. Nakonec jsem na papír napsala, co potřeboval, a on odešel.

Bylo to smutný.

Jsem na sebe naštvaná, že jsem nedokázala poznat hned, že je neslyšící. Také za to, že jsem měla předsudky a soudila podle nálady paní, své a také podle zmatenosti muže.

Že jsem se mu víc nevěnovala. A jsem naštvaná taky proto, že naše společnost je tak pitomá, že "doporučuje" lidem s nějakým postižením chovat se naprosto normálně.

Ano, to je správné, ale ono NORMÁLNĚ znamená přijmout postižení oné osoby a přizpůsobit své jednání tomu, co dotyčný zvládne sám a s čím mu pomoci.

Kdyby to bylo podle mě normálně, pak by mladík přišel a svým způsobem řeči či nějakou kartičkou vyjádřil, že je neslyšící. Hned by vše šlo líp. Jenže dnes je normální "být začleněný a dělat jako že nic".

Vyhnuli bychom se takovým záležitostem, jako je např. tato.

Žena volá na úřad: "Prosím, na stránkách máte, že v případě nutnosti pošlete pro žadatele vůz. Mohla bych požádat o přistavení?"

Úřednice: "Je to nutné? Nemáte někoho, kdo by vás dovezl?"

Žena: "To ne. My se právě přistěhovali a potřebujeme podepisovat různé papíry."

Úřednice: "Takže je vás víc, to nemůžete nějak udělat, abyste se sem dopravili?"

Úřednice je možná neochotná, ale také ji tlačí vnitřní směrnice, že vůz sice posílají, ale je potřeba tisíc lejster k tomu, aby bylo odůvodněna oprávněnost cesty.

Žena: "No je to pro nás moc složité cestovat do města."

Úřednice: "Ale můžete cestovat, jen je to složité. Takže by to šlo, ale je to složité. Máte tedy nějaký normální důvod, proč chcete vozidlo?"

Žena: "Já jsem na vozíku a manžel je nevidomý."

Lidé s postižením sice chodí běžně do prostor, kde se dříve nepohybovali, žijí ve svých bytech, sportují, učí se, žijí jako "zdraví". Zdraví dávám do závorky, protože kdo ví, co to dneska znamená, když se řekne JSEM ZDRAVÝ. Ano, tohle všechno je parádní a jsem za to vděčná. Ale přece jen je tu handicap a proč dělat, jako že nic?

Já blbě vidím a klidně kdekoli řeknu: "Nevidím na to, vydržte prosím chvilku, sundám si brýle a zaostřím. Můžete mi to zvětšit?" Nebo požádám o výtah, protože už se "dneska sotva hýbu". Bezlepkáč :) požádá o bezlepkovou stravu, diabetik si nechá navážit potraviny.

Mělo by to být o vzájemné empatii. Stále se snažíme něco předpokládat a dělat, jako že nic. Předpokládám, že člověk, který má ruce, nohy a hlavu a pohybuje se po venku, je zdravý a nepotřebuje speciální pozornost. Neslyšící předpokládá, že by mě obtěžovalo věnovat mu speciální pozornost a že stejně časem přijdu na to, že je neslyšící. Úřednice předpokládá, že pošle auto a tam bude čekat rodina věnující se početí dětí, které počítá, jen když jde na úřad. A že budou nutně potřebovat odvézt do KFC, otázka života a posledního vydechnutí.

Jak jednoduché by bylo, kdyby všichni byli začlenění do života společnosti, bez vyčlenění někam na vídrholec, ale zároveň s upřímným vyjádřením toho, kde nás pata tlačí a kde potřebujeme pomocnou ruku. Mě pata zrovinka tlačí a levá. To znamená, že něco dostanu. Menzes už to nebude, tak nevím. Podle toho, čím se cpu, tak asi střevní koliku :)

Takže asi tak, proč jsem na sebe naštvaná.

Sakwa, příště budu empatičtější, ale on to příště zrovna může být fetišista, který si půjde prohlížet sbírku fetišů na wc na hale a poté bude zkoušet spáchat harakiri.

Ono je to prostě velmi složitý a ne vždy je síla rozplétat zamotané uzly.

Mějte krásný den a přeju všem, abyste nemuseli nikdy řešit takovéhle složitosti

M

P.S. právě jsem dostala jako díky Milku