Veselá mávátka

Krátký veselý příběh především pro Jitušku :)

Toto se stalo před lety, kdy ještě lidé rádi i neradi na 1 máje procházeli městem v průvodu.

U nás v Lípě :) bylo zvykem, že na Svátek práce budila lidi nádražácká kapela. Pochodovala městem, vyhrávala a otvírala občanům spokojená a nebo méně spokojená srdce a slepená oka. Po našem sídlišti štrádovala pravidelně v 6 hodin. Ráno pochopitelně. Asi jsme byli divní, ale my se na to těšili, i děti i rodiče, a babička dokonce brala tento den jako opravdový svátek. Napekla a navařila, mňam. V průvodu byla sranda, po rozchodu se mohlo na kolotoče a houpajdy, děti z majetných rodin nás pozvaly na autíčka a hubení i tlustší bez rozdílu se cpali cukrovou vatou a kily žužu. Večer se opékaly špekáčky a všichni jsme do noci pěli u táboráku. Kolem voněly šeříky a začínaly kvést lípy, buřtíky a opečený chleba to kolorovaly a jiskry z ohně v gejzírech vystřelovaly proti noční obloze.

No a teď vám předkládám jeden v mnoha příběhů, které se naší holčičí partě staly. To si tak stojíme na seřadišti, pionýrské šátky zkontrolovány, zda píšou jedničku, a bavíme se jako každý rok. Pokukujeme po klucích z průmky a zemědělky, kteří se řadili hned vedle nás. Byly jsme tenkrát už v sedmičce a měly na to nárok. Tu jedna z nás, Anah (byla to móda říkat si jménem pozpátku:) ), začala potřebovat čůrat. A víc a víc a pořád o tom mluvila, až jsme potřebovaly skoro všechny. Nohy křížem nepomáhaly. Tak jsme se obrátily na autoritu, moudrou třídní. "Holky, klasika, ta vaše grupa aby neměla problém, tak jděte tam na kraj nad kanál. Snad vás nikdo neuvidí. Kryjte se navzájem."

Dobře tedy. Prodraly jsme se štrůdly nachystaných lidí až k pásu trávníku. Dobrý nápad - roztáhneme mávátka a budeme se jimi zakrývat. Měly jsme ten rok takový ty slunečnice, co byly poskládaný do harmoniky, před máváním se roztáhly a secvakly. Takže jo, učinily jsme tak. První si dřepla Anah a skoro nestihla stáhnout bílé punčocháče, už to teklo. Rychle jsme mávátka sklonily k zemi a chránily její pozadí i popředí před zraky ostatních. Jenže jak to teklo a inspirovalo, střelhbitě si dřepaly i další a my zbylé 2 husitky :) mávátky nestíhaly nic schovat. Tak jsme, držíc mávátka ulevujících si dívek, využily tyto alespoň k zastavení potůčků, které způsobila aktivita ledvin našich kámošek.

No, co napsat na závěr. Prdelky holek viděla nejedna prvomájová účastnice i účastník. Potůčky jsme sice ohradily, ale nezastavily, a když jsme průvodily městem, mávaly jsme počůranými slunečnicemi. Nechtěly jsme, bránily se, mávádla jsme chtěly vyhodit, ale třídní řekla, že tahle historka vejde do análů a bude ji používat do konce svého učitelského působení. Že si to chce užít. Takže mávat jako o život a nebo celé prázdniny chodit každý den do školy zalévat kytky.

Rozhodnutí je nad slunce jasné :D

Bezva den všem

M